Nahoru

úplně nejvejš

Uprostřed vedrem ulepené noci mě Sanyn budí, jak jsme se domluvili. Přesunuju se do obýváku k monitoru. Přenos běží. Na obrazovce je ještě den, přívětivé světlo letního podvečera. V dálce za větvemi stromů se proti blankytu rýsuje štíhlá a překvapivě elegantní silueta mohutného zařízení. Čas běží. Je klid.

Protírám rozespalé oči a snažím se zaostřit. Celek střídá detail. Odsunutí můstku. Pohyb mohutných trysek, asi zkouška. Nestíhám chytat slova komentátora a překládat v tuhle hodinu už vůbec ne. Stejně hltám obraz. 

Posledních deset vteřin, odpočítání, zážeh. Z trysek vyšlehne mohutný plamen, do stran se vyvalí oblaka kouře. Obrovská, téměř hmatatelná energie tlačí zařízení vzhůru. Ze stromů vylétnou poplašení ptáci.

Stroj pomalu stoupá. Ještě na pozadí blankytu odhazuje přídavné motory. Obraz je čím dál nejasnější. Střídá ho záběr z kamery, umístěné na vnější nádrži. Povrch Země se mění v ladně zaoblenou svítící křivku.

Náhle je klid. Jako by se všechno zastavilo, jen posunující se oblouk Země v pozadí prozrazuje pohyb. Stroj se pomalu otáčí a oslnivě jasné slunce uprostřed naprosté tmy klouže po jeho povrchu. Spojení, hlasy. Poslední jednotka, který splnila svůj úkol, se odpojuje. Kamera na jejím těle naposledy snímá raketoplán, který pomalu mizí ze záběru.

Řídící centrum. Jdu spát.

Takhle v reálném čase je to podivně vzrušující. Myslím na lidi, kteří jsou právě v tuhle chvíli uvnitř. Myslím na šťastný návrat. Nějak to na mě dolehlo.

Přečteno 432x
 
Komentáře
Magrátka, Reagovat ->