Chvála neklidu

dost bylo spaní

Koukám rozmrzele z oken a necítím se ve svý kůži.

Zima mě už totiž definitivně přešla, odpískala jsem ji a šlus. Jsem neklidná a nemám stání, kabát mě škrtí, boty tlačí, šály koušou, kůže prahne po slunci. Nejradši bych už zase lítala polonahá a věšela na sebe cingrlátka. Zoufale počítám dny a měsíce a snažím se zachytávat drápkem záchranné body v čase.

Hromnice, to je bod, to jsou rána s růžovým oparem nad hřebenem hor a podvečery cestou ze zastávky s inkoustově modrou nad hlavou. Jak se ta noc smrskává.

Hromnice je bílá dívka, která vtrhne do polí a všechno burcuje. Všechny ty zárodky, semena ukrytá pod hlínou se probouzejí, pomalu otáčejí a chystají si ty svoje výhonky, aby mohly v příhodnou chvíli vyrazit. A je jedno, jestli je nahoře třeba ještě sníh. Dole to kmitá a pulzuje.

Tak je ve mně taky ta nedočkavost, jako by se uvnitř něco chystalo vyklíčit. V sobotu jsem se zase plahočila po lesích a dloubala prstem hlínu a čichala ji, no jako úchyl. Přírodní. Povalovala jsem se v loňský trávě a v lese potkala srny, připadaly mi obrovský a krásně ve vrstvě listí dupaly.

A pak jsem potkala taky úchyla, když mě z dálky viděl, sbalil si ty svý časáky a natáhl gatě.

Jo, příroda.

 

 

Přečteno 2037x
 
Komentáře
Magrátka, Reagovat ->