Nevíra

a neválka

Někdy jsem posedlá takovou nedůvěřivostí a celkovou nespokojeností. Ve věcech, které se mě týkají přímo osobně ani ne, tam vím, že si to musím nějak sama vyřešit a tudíž se o to nebojím. A protože věřím na náhodně čtené věty a přišedší (krásné slovo) myšlenky, které mě navedou tím pravým směrem, mám slepou důvěru v to, že konce budou takové, jaké mají být. 

Nespokojená a nedůvěřivá jsem obecně, ve věcech širších.

Nejsem žádná bojovnice. Děsím se konfliktu a vždycky mám pocit, že to, co bych někde hlásala, je moc subjektivní a zaujaté, že nemám ty správné informace a že to moje laické kvákání by bylo vvšem leda pro smích. Že někdo jinej to ví líp a utluče mě argumentama, na který neřeknu ani bé. Ale tancovat podle cizí písničky mi tedy je proti srsti.

Jsem si tedy spíš takovej tichej buřič. Soukromě vzdorující. Občansky neposlušná.

Můj muž, to je bojovník. Diplomat. Mluví s lidma. Přesvědčuje. Píše dopisy. Odporuje. Popichuje. Prudí. Vydrží hodiny sedat na nepohodlných židlích a vyslechnout tisíc řečí, zatímco mně připadá mnohem užitečnější zalít kytky a nakrmit zvěř. Postarat se. Ve vší té emancipaci jsme si přirozeně rozdělili role.

Já mu pak doma vařím čaj a prolínám si s ním myšlenky. A on mě láká, do těch vydejchaných sálů, pryč od koček a knih. Děsí mě, že bych pak neměla čas se ani toulat.

A přikládat si hojivé listí na ty rány, na tu nedůvěru a strach. Vždycky, když někdo nesmyslně a zbytečně zatne do dalšího kmene. Když se musí ustoupit hlouposti a aroganci, protože je to podle práva. Když se někdo do krve hádá o věci, kterou jsem v jednadvacátém století brala jako dávno morálně vyřešenou. Když se potentáti podarují kulovnicí.

Tak se mi tady někdy hodně nelíbí. A jsem zbabělá, abych to měnila. Hraboším si ve svým malým světě, přetvářím si k svému ženskému obrazu vlastní miniaturní vesmír.

Tak mě za to netlučte.

Přečteno 2002x
 
Komentáře