Uzly gordické

a jiné

Někdy se strachujeme, že něco přijde a vymejšlíme všechny možný možnosti, co by se mohlo stát a snažíme se ten život nějak přechytračit tím, že budeme vědět věci dopředu. A pak přijde rána z úplně jiný strany, odkud jsme ji vůbec nečekali a musíme řešit něco, na co zdaleka nejsme připravení. To je taková jako podpásovka. Špatnej vtip.

Nejdřív se mi podlomí kolena. Slabo a černo. Přestanu vnímat. Přestanu spát. A pak začnu šrotovat. Problém. Problém se dá vždycky nějak řešit. On po nás to řešení chce. Volá po něm. Problémem nás osud kope do holeně, když si zahníváme na nějaký cestičce, která nikam nevede. Nutí nás probudit se, zbystřit smysly, vyčenichat stopu a změnit trasu. V sobě, vně sebe, všechno je propojené.

Ať bude řešení jakékoliv, bude dobré, pokud pro něj uděláme všechno, co můžem. Už jsem se takhle z krizí vykopala. Snažím se to vemluvit tomu, který mi nechce naslouchat. Nebo dělá, že nechce. Nebo nechce ztratit tvář. Jako by nevěděl, že ji přede mnou neztratí.

Že ta otravná, meldující a poplašeně poletující slípka si bude rvát peří z těla, aby našla jakékoliv stéblo pro své mládě a nejradši celý trám. A že, pro tentokrát a jakkoliv vypadá jindy zmatená a spletená, dobře ví, o čem mluví.

A věří.

Přečteno 1027x
 
Komentáře
Eliška, Reagovat ->