Melancholie

na druhou

Zase se mi stýská. Nebo ještě pořád. Po rodišti.

 

Zaraženě sedím a lituju se. Že jsem ztvrdla v tomhle zapadákově. Ve městě, kde chcípl pes, jakkoli je krajské, bla bla bla. A je ošklivé. Betonové hrady, co rostou v centru tu depresi jenom prohlubují. Krajina smutek neodplaví, jenom zjemní a rozmázne na pozadí. Cítím se tady vykořeněná a odtržená, poslední dobou víc, zase se to vrátilo a vzpomínám na město v útulné kotlině, s věncem parků, rušné, živé, uživatelsky příjemné.

 

Někdy si vybavuju ulice a místa, znovu jimi v duchu procházím a snažím se vzpomenout si na každý detail, snad i na vůně. Jako by to, že je mám dosud v paměti, zabránilo, aby mi zmizela ze života úplně. Pak si představuju, jak jdu s mámou a ségrou na jejich pravidelný dýchánek v kavárně a je mi do breku.

 

A pak zjistím, že nemám dost sil na to se takhle sebetrýznit a hledám alespoň nějakou útěchu v realitě, kterou mám. Nežít bludy a představami. Brát život tak, jak jde a být spokojená s tím, co mám. Každá cesta má svůj úkol, smysl, poučení. Žít tohle je umění.

 

Mám se evidentně ještě hodně co učit.

Přečteno 1354x
 
Komentáře