St??uju si

21.10.2009 - Rubrika: Barva dní
a je mi to houby platný

Písmenka pod čelem jen buší ... zpívá Zuzana s nejkrásnějším hlasem, který už budu mít navždycky jenom z nahrávek. Jsem nostalgická, na střídačku rozmrzelá s občasnou setinou vteřiny klidu a hluboké pohody.  Zlobím se na sebe, že se nedokážu soustředit ani na pár odstavců a zase zanedbávám tohle své psaní a místo toho se vykecávám na těch milovaných a proklínaných sociálních sítích A strašně mi to letí.

Zase nějak řeším v hlavě moc věcí.

Tak nějak dlouhodobě a pořád situaci celkovou, která je na draka, když mluvím slušně. Teď nebudu mluvit o penězích. Vadí mi, opravdu hodně a hluboce, arogance, pýcha, bezohlednost, naprostá absence taktu, vkusu a citu. Tak často a v tolika rozličných podobách a někdy až nepříjemně blízko, že všechno ostatní, co se děje, mi přijde už jen jako přirozený důsledek, protože něco se prostě musí stát. Nějaký otřes. Razantní změna. Bohužel to v tuhle chvíli třese zas jen s těmi nepravými, kdo chtějí jen tak normálně žít, ženský od dětí, chlapi od rodin, od platu k platu. Ukládám do mobilu čísla a slibuju, že se po nějakém místě poptám ... Chabá útěcha. Co se bude muset otřást, aby spadly i ty opravdu shnilé plody?

Žádná osobnost.

Žádné ideály.

Vytlemený úsměv a supermarkety.

To se máme.

V životě soukromém mě už docela hodně vyčerpává dělat prostředníka, styčný bod mezi lidmi, kteří to z nějakého mě neznámého důvodu považují za přirozené. Věty jako Řekni mu, ať mi zavolá, Proč mi nezavolal?, Zavolal jsi?, Zavolej tam, Vyřiď, Zeptej se mě občas dohánějí k myšlence, že žiju mezi mimozemšťany, mluvícími sobě navzájem nesrozumitelným jazykem. Ale stejně pak spolknu hořkou pilulku výčitky od rodičky za něco, co jsem neprovedla, protože je mi jí líto. Kdoví, čím jednou budu své okolí deptat já. Kdoví, čím je deptám už teď.

Hojím se poslední knížkou Erazima Koháka, Domov a dálava a rovnám si nad ní myšlenky a svoje zběsilé pocity. Bála jsem se, že po úmorném dni už pana filozofa neskousnu, ale je to tak útěšné, bohaté a přitom srozumitelné čtení, že se na ně těším. Kdykoliv jsem sama doma, tvořím si oázu, vonnou tyčinku, pár svíček a klid a zavrtávám se do sebe, takže mi ani nevadí ta prohlubující se tma. Nějak to potřebuju. No teda, já se snad nakonec těším na zimu ...

 

 

Přečteno 1119x
 
Komentáře