P?eru?ované spojení

prostě nepolepšitelná

Naháníme se od rána po mobilu. Máma volá mě, spojení vypadává. Já volám  jí, ztrácím signál. Volá mi sestra, že jí volá máma, že se mě nemůže dovolat. Vypadává mi sestra. Volá znova. Rychle ji ujišťuju, že jsme v pořádku, ať uklidní mámu, že ji zavolám později, až to půjde. Ke konci už si připadám trochu jako blázen. Zvyklí na to, že ten druhý je neustále na příjmu, vyšilujeme z maličkostí.

 Můj muž nerad telefonuje cizím lidem a institucím. Lidem, které zná, telefonuje rád a volá celé dlouhé minuty. Rád  organizuje – když dojíždí, volá, že už jede, informuje mě z nádraží, že má vlak zpoždění a za chvíli, že už přijel. Nebo se chce jen tak bavit. Já se obvykle bavit nechci, protože většinou zrovna potřebuju obě ruce a z dlouhého telefonování mě bolí za krkem a vůbec to nějak nemám ráda a chci si povídat tváří v tvář. A taky tak trošku nechci pořád všechno vědět, chci prostor, odkud bych se mu mohla vrhat do náruče.

 A tak se mu občas směju, že je technický závislák. A směju se sama sobě a trochu se na sebe zlobím a stydím se, když do toho spadnu taky. 

 Často myslím na to, jaký to býval za dnů mé mladosti klid. Doma jedna pevná linka, jinak nic. Co se domluvilo, platilo, neexistovalo žádné ujišťování a dolaďování cestou. A nějak jsme se vždycky sešli a když jsme se náhodou někdy nesešli, nebyla to žádná tragédie, naše životy plynuly dál. Taky jsem neměla neustálé aktuální informace o tom,  co si zrovna myslí nebo dělají všichni moji kamarádi a sama jsem nevětrala svoje soukromí na internetu, ať už skrytě nebo otevřeně. Nechybělo mi to, neměla jsem na výběr. I když jsem asi přišla o spoustu zajímavých setkání.

 Tak s tím pořád trochu bojuju, protože sdělovat světu věci o sobě je samozřejmě nekonečně lákavé a psaní čehokoliv může být opojné a vždycky, když si v síti přečtu nějaký anonymní krásný text, který mě chytí, zatoužím přihodit svou trošku a taky něco nicotného sdělit. A pak jsem líná a nesoustředěná a chci nechat dny plynout tak, jak jsou. A potom je zas toužím zachytit, abych se k nim mohla vracet a hledat s odstupem času se objevivší vzorce a symetrii. Mám asi deset začatých deníků, z nichž každý v krátké době skonal na úbytě a další je jistě v pořadí.

 No a tak je to tady stejně. Jsem tu pořád a posté se vracím, protože nedokážu odejít. Tak zas na čas …

Přečteno 1349x
 
Komentáře